"Baby nebude sedět v koutě!"

Můj druhý loňský příspěvek pro tronův blog, tentokrát na téma dospívání u videa.

Překřikující se spermie závodily k vajíčku Kirstie Alley, Nicole Kidman sváděla boj s Billy Zanem v Úplným bezvětří a Brooke Shields dospívala u Modré laguny v ženu. Blesk sice oživil Číslo 5, ale taky přenesl duši masového vraha do panenky se zrzavými vlasy a zatímco se za kapitánem Harrisem a Proctorem zabouchly dveře Modré ústřice, maniakální polda připoutal Claudii Christian zvenčí k autu a roztlačil ho z kopce. Michael Dudikoff chytal ninjovské šípy do ruky, Rutger Hauer zápolil s výbušným obojkem, Jean-Claude van Damme se zmítal na kříži, Chuck Norris pátral ve Vietnamu po ztracených v akci, Dolph Lundgren se projížděl na motorce kanály a Christopher Lambert nechtěl umřít. Bylo mi třináct a zakouřená videopůjčovna na rohu, vyhrávající od rána do večera znělku Policajta z Beverly Hills, představovala celý můj svět.

Vztah k pohyblivým obrázkům jsem si samozřejmě začal budovat už dřív. Nejdál co se pamatuju, sedím máti na klíně a E.T. zvedá před narvaným kinosálem svítící prst a volá domů a Atrej sprintuje mezi sfingami, jejichž oči se otevírají a vyšlehávají z nich oslnivé záblesky (na tuhle scénu jsme si pak hrávali s praky – pochopitelně všichni chtěli být sfingy, ale nikdo Atrej). Byla to doba Čertíka Bertíka, Studia Kamarád s přiteplalými Jůheláky šikanovými Mufem SuperMufem a hlavně Včelky Máji! Jak mi jen každou neděli ráno bušilo srdce vzrušením, když jsem uviděl v upoutávce na další epizodu hořet úl a Hop zvěstoval, že se na louce objeví nový brouk! Kde je asi konec mé fotce seriálového Robina Hooda, kterou jsem tenkrát koupil na stánku PNS? Zůstal mi jen štos ohmataných Čtyřlístků a sestře žlutý a tyrkysový mončičák.

Na videoseance s vypůjčeným videem, na kterých se u nás scházeli známí a kde se sjížděly Piraně, animované porno a jiné věci, mi byl bohužel odepřen přístup, ale televize naštěstí nevysílala jen dětské pořady. Mé první filmové trauma mi tak někdy v sedmi letech přivodila Angelika, když sešvihala svou služku do krve žíravými šaty a ze sérií o Vinnetouovi a Fantomasovi jsem načerpal své první povědomí o filmové akci. Vzpomínáte na tu šílenou Fandorovu jízdu horskými serpentinami v autě bez brzd? Nebo když v Četnících ta bláznivá jeptiška nabídla Louisi de Funesovi, že ho sveze? Co jsem ale skutečně zbožňoval, byly pirátské příběhy a když jsem uviděl Černého korzára (předtím nebo potom, co jsem četl knihu?), už na druhý den jsme s kamarádem psali do televize, aby ho dali znova.

Bylo mi devět, když se přehnala revoluce, která záhy přinesla své (pop)kulturní ovoce. Naše kina srovnala krok se zbytkem civilizovaného světa a zároveň doháněla letité resty, takže se v nich běžně v jednom měsíci potkávala Smrtonosná past s Predátorem nebo třetí Indiana Jones s Komandem a Noční můrou v Elm Street. Začala vycházet Cinema a Videoplus, jejichž obálky s Arniem, Slyem, Jean-Claudem aj. připomínaly spíš obálky magazínu o posilování, než filmového periodika. Videopůjčovny rostly jako houby po dešti a v televizním programu (nabobtnalém o kanál OK3) se stále častěji objevovaly filmy jako Superman, Legenda o Zlaté perle a Věc, nebo seriály Dobrodruzi z vesmíru, Želvy ninja, Byl jednou jeden život, nedělní disneyovská pásma s Kačery z Kačerova a Chipem a Dalem, fenomenální Krok za krokem a ještě fenomenálnější Simpsonovi.

Samotná česká kultura byla díky neomezené svobodě v rozkladu. Lucie Bílá vyřvávala, že láska je láska, jiná Lucie podmanivě hučela „sex je náš“ a točily se paskvily jako první český akční film Nahota na prodej nebo romantický písničkový akčňák Fontána pre Zuzanu II. Slováci, tehdy ještě naši bodří bratři, v té době vůbec udávali tón. Jejich distribuční společnost Intersonic, o které ještě bude řeč později, se stala vlajkovou lodí nastupujícího videoboomu a slovenské vydavatelství Semic Slovart se podobně významně zasloužilo o rozvoj porevolučního comicsového trhu, když na něj zaútočilo s Conanem, Záhadným Spider-Manem, Garfieldem a mnoha dalšími tituly. My kontrovali Kometou a Arénou, otiskujícími výlučně dílka našich autorů, někdy američtější než jejich vzory (detektiv Sweet od Bofa), Disney zaplavil trh sešity Kačer Donald a Mickey Mouse a bombastickými grafickými knihami podle klasických disneyovek a zúročit svou televizní popularitu se pokusili i Tom a Jerry.

V té době jsem měl do filmového maniaka ještě daleko a tak jsem videodoupěti, které tehdy vzniklo ve sklepě ve vedlejším bloku, zprvu nevěnoval valnou pozornost, narozdíl od mého otce, který si tam promptně zařídil průkaz, ačkoliv jsme ještě neměli video. Systém byl takový, že po práci půjčil pár filmů, sedlo se do auta a jelo k dědovi, na jehož přehrávači jsme pak sledovali, jak Sly svým koltem s kobrou na rukojeti vystřílel kult vyšinutých sekerníků na motorkách a jejich fuhrera poslal nabodnutého na háku do hutní pece nebo jak uniklý vojenský plyn oživil mrtvoly na hřbitově a ty dostaly neodbytnou chuť na lidské mozky. Netrvalo dlouho a otec potvrdil svou pozici živitele rodiny nejen hmotného, ale také duchovního a jednou večer dotáhl z hospody video, podezřele výhodně odkoupené od jakéhosi opáleného štamgasta. Prý spadlo z náklaďáku.

Spolu s videem otec obdržel i první videokazetu v naší domácnosti. Byl na ní nahraný čtvrtý a pátý díl Noční můry v Elm Street a stejně jako v případě prvních dvou Critters a sedmého a osmého Pátku třináctého, které mi půjčili kamarádi ve škole, šlo o kopie s příšernou kvalitou obrazu i zvuku a charakteristickým rychlodabingem nevzrušeným hlasem. Což ale nebylo vůbec na škodu, právě naopak. Čím víc jsem se snažil v zrnícím a přeskakujícím obraze vypátrat, co že to vlastně ten chlapík se spáleným obličejem a rukavicí s břity té slečně dělá, tím víc jsem byl vděčný zato, že to nevidím, protože i tak jsem byl posraný strachy. Mým miláčkem byl ale Jason a ještě na střední škole jsem si nahrával jeho další dobrodružství z televize a kreslil k nim plakáty. Když jsem ale viděl tytéž filmy později v perfektní kvalitě, veškerá jejich hrůzostrašnost byla ta tam.

Videodoupě se záhy přestěhovalo ze sklepa na povrch a já, lačný dalších hororových jatek, se osmělil a vyzbrojen otcovou průkazkou stanul v jeho dveřích. Už nikdy jsem neprožíval tak slastně pocit vlastní svobody, jako tenkrát s dvackou v ruce u regálu s horrory, fantasy a sci-fi. Den co den jsem ze školy mazal rovnou do videopůjčovny, kterou jsem měl při cestě domů a dlouhé hodiny studoval obaly videokazet, což paradoxně jen prohlubovalo mé příjemné dilema, co si to odpoledne půjčit. Pokud mě nesponzorovali naši a já nemusel přinést další díl Policejní akademie, tahal jsem domů jeden odpudivější hororový brak za druhým a rodiče se mě marně snažili usměrnit tím, že mi k narozeninám dali (mou první) kazetu s vyměklými sci-fi pohádkami Sador vládce vesmíru a Aréna. Nejhnusnější film, jaký jsem do té doby viděl, a sice Šílený Max se scénou znásilnění dívky motorkářským gangem, ale paradoxně půjčil otec.

Zaklínadlo té doby znělo - Intersonic Video Ponúka. Intersonic byl lístek do světa hongkongských kung-fu sérií Ultra Force, Red Force, Železní andělé a Šaolin a amerických béčkových horůrků. Nejdřív se na modrém pozadí za fanfárovité znělky efektně poskládalo červenožluté logo, následoval nekonečný blok upoutávek na další tituly v distribuci a pak už začali kanibalističtí humanoidní podzemní obyvatelé vystrkovat své natahovací krky se svítícíma očima z kanálů pod New Yorkem, Bruce Campbell se vydal raketoplánem utkat se zlými roboty na Měsíci, pomstychtivý duch nespravedlivě popraveného vězně rozpoutal ve věznici krvavá jatka, Klaus Kinski čelil na Titanu 200 000 let starému netvorovi a Jeffreymu Combsovi, hrajícímu si s rezonátorem, vyrostlo z čela třetí oko. Kromě toho jsem hltal mastorakisovky od Alvimu (Babiččin dům, Zero Boys, Noční přízrak v poledne), Cravenovy Lidi pod schody, Carpentera a kingovské adaptace v čele s Carrie a To.

Obzvlášť pohnutě vzpomínám na noční dvojprogramy s bratrancem, po kterých jsme ráno vyběhli ven hrát si na to, co jsme večer předtím viděli na videu. Jeho obývák tenkrát mimo jiné rudě ozářil majáček ambulance unášející lidi na orgány, po vytočení předvolby 976 do něj zazněl hororskop a malá Newt se trpělivě podívala na Ripleyovou a řekla, že komando po zuby ozbrojených vesmírných mariňáků, jim nebude nic platné. To bylo druhý den na hřišti dohadování, kdo bude Hicks, kdo Hudson a kdo Bishop! Stejně jako před měsícem o to, kdo bude John McClane, když se bratrancův třináctipatrový panelák se dvěma výtahy a zadním schodištěm změnil v teroristy obsazený mrakodrap na Nakatomi. Končil jsem základku a chystal se na střední, když jednoho krásného dne Semic Slovart po dlouhé agónii zkrachoval (nejdéle vydržel vydávat mnou favorizovaného Spider-Mana, jehož většina čísel mi stále leží doma) a jelikož Kometa byla v pánu už dva roky, má pozornost se naplno upřela k filmu.

„Dobré sobotní dopoledne, dobrou chuť, pokud právě obědváte...“ V témže roce odstartovala své vysílání Nova (první film, co jsem na ní viděl, byl skvělý Dotek medůzy) a dál už to znáte. Severa a Jurinová, koláče sledovanosti, reklamní bloky uvnitř filmů, Vox Populi, Kotel a taky Dallas, M.A.S.H., australští Záchranáři, culíčkáři Lorenzo Lamas a Nick Slaughter, Pobřežní hlídka, Beverly Hills 90210, zelená noční můra Esmeralda... Intelektuálové a dobrovkusáci se dusili ve vlastní šťávě, národ se bavil a bouřlivá debata o násilí v amerických krvácích ohrožujícím výchovu mládeže naštěstí nikam nevedla. A když jste v pátek přečkali Tabu a Playboye, byli jste odměněni šťavnatým pátečním popůlnočním hororem jako Vesmírní kanibalové, Smrtelné zlo 2, Mrtvá jáma či Lampa. Ještě na základce jsem se stihl poprvé sám vydat do kina na Přepadení v Pacifiku (cena lístku byla 36 korun, na Jurský park pak nehorázných 40 korun!) a na střední už jsem byl v kině pečený vařený.

Byla to báječná léta, srovnatelná s těmi co běžely na jedničce. Sedět na konci školního roku v tělocvičně a sledovat jak predátor masakruje soupravu metra nebo jak zaživa pohřbená dívka škrábe do krve rozedřenými prsty zevnitř na víko rakve. A když už té hrůzy a krve bylo moc, přijeli s popelářským vozem Emilio a Charlie. A víte co? Pořád chodím obden do té videopůjčovny na rohu, kde už před nějakým rokem a půl vytlačila dévédéčka véháesky do nejspodnějších polic. Zůstávám ale jen u dveří u dvou výprodejních košů s videokazetami, ve kterých lovím filmy, na nichž jsem vyrůstal. Obsluha mě už zná a dovolí mi celý obsah košů vyskládat ven, abych se mohl převědčit, že mi neunikl nějaký na dně ukrytý poklad a netuší, že se jim pod nosem stěhuje stará videopůjčovna do mého pokoje a tam - jako Frank uprchlý Cenobitům – pomalu nabývá původní podoby v dobách své největší slávy.

Možná se už nikdy nepřenesu přes Macho Grande, ale taky nikdy nezapomenu, co mě v dusné kolumbijské džungli naučil Arnie a sice, že když to krvácí, můžeme to zabít.