Můj příspěvek do loňské ankety na tronově blogu Pennywise
Polovina první poloviny 90. let. Žádná DVD, žádná Nova, žádný internet (žádná ČSFD), zato slovartovský Spider-man, Kometa a každou neděli večer v televizi Kačeři z Kačerova a Chip a Dale. Česká kina dohánějí letité resty a běžně se v nich v jednom měsíci potkává Smrtonosná past s Predátorem nebo třetí Indiana Jones s Komandem a Noční můrou v Elm Street. Nedávno začala vycházet Cinema, ale tu objevím až za dva roky. Jsem v sedmičce a to, že jsem před časem upřednostnil němčinu před angličtinou, abych rozuměl filmům na ORF, se rychle stává bezpředmětným.
Otec přichází odpoledne z práce a zavelí, že se jdem koukat k dědovi na jeho nové video. Nově otevřená videopůjčovna na rohu nás vítá znělkou Policajta z Beverly Hills a zakouřený vzduch uvnitř má svou specifickou neidentifikovatelnou vůni. Otec něco půjčuje a já se ho ptám, o čem že to je. „O oživlejch mrtvolách, kterým nejvíc chutná lidskej mozek“, odvětí otec s takovým nadšením, že jím prostě nelze nebýt stržen. U dědy si film pustíme v dvojprogramu s Cobrou se Stallonem a ačkoli je druhý jmenovaný akční film, maniaci synchronizovaně křesajících sekerami nad hlavou, mě nakonec vyděsí podstatně víc než oživlé mrtvoly, byť běhají, jsou silné a i po rozsekání na kousky ty kousky žijí, takže musí být spáleny v peci krematoria.
Oslava narozenin „mé dívky“, dívky, která si mě ve třídě oficiálně vybrala za svého kluka, ale mimo školu se ke mě nezná a odmítá se mnou kamkoli jít. Je to trochu zvláštní, ale ani zdaleka ne tak zvláštní jako film, co pustila na videu jako mejdanový podkres. Zatímco se mi v obýváku jejích rodičů se suverénním výrazem usadí na klíně (jsou tu s námi ještě dva spolužáci ze třídy), já nemůžu odtrhnout oči od televize, v níž právě jakási slečna při pohledu na přízrak oběšeného pátera zvrací své vnitřnosti do klína. V nejlepším ale mé děvče ten fascinující biják žárlivě vypne a já ho dokoukám do konce až po více než deseti letech.
Třídenní výlet na konci školního roku. Večer se všichni slezou na jedné chatce. Nikdo nezná žádné strašidelné historky, tak jedna ze spolužaček značně nesouvisle převypravuje děj nějakého americkém hororu. Prý v něm pár lidí jelo na chatu v lesích a jednu ženskou tam znásilnil strom. O pár let později film běží v rámci šňůry pátečních popůlnočních hororů na Nově a já si ho nahraju. To už chodím na střední školu a zrovna mám své „poetické období“, takže se s tím mocným zážitkem vyrovnám po svém - napíšu sérii básní o bezejmenném hrdinovi s puškou a motorovou pilou, který ve středověku bojuje proti zlu.
Je horor brakový žánr? Jasně, že je, je brakový až hrůza. Není to skvělý?
Polovina první poloviny 90. let. Žádná DVD, žádná Nova, žádný internet (žádná ČSFD), zato slovartovský Spider-man, Kometa a každou neděli večer v televizi Kačeři z Kačerova a Chip a Dale. Česká kina dohánějí letité resty a běžně se v nich v jednom měsíci potkává Smrtonosná past s Predátorem nebo třetí Indiana Jones s Komandem a Noční můrou v Elm Street. Nedávno začala vycházet Cinema, ale tu objevím až za dva roky. Jsem v sedmičce a to, že jsem před časem upřednostnil němčinu před angličtinou, abych rozuměl filmům na ORF, se rychle stává bezpředmětným.
Otec přichází odpoledne z práce a zavelí, že se jdem koukat k dědovi na jeho nové video. Nově otevřená videopůjčovna na rohu nás vítá znělkou Policajta z Beverly Hills a zakouřený vzduch uvnitř má svou specifickou neidentifikovatelnou vůni. Otec něco půjčuje a já se ho ptám, o čem že to je. „O oživlejch mrtvolách, kterým nejvíc chutná lidskej mozek“, odvětí otec s takovým nadšením, že jím prostě nelze nebýt stržen. U dědy si film pustíme v dvojprogramu s Cobrou se Stallonem a ačkoli je druhý jmenovaný akční film, maniaci synchronizovaně křesajících sekerami nad hlavou, mě nakonec vyděsí podstatně víc než oživlé mrtvoly, byť běhají, jsou silné a i po rozsekání na kousky ty kousky žijí, takže musí být spáleny v peci krematoria.
Oslava narozenin „mé dívky“, dívky, která si mě ve třídě oficiálně vybrala za svého kluka, ale mimo školu se ke mě nezná a odmítá se mnou kamkoli jít. Je to trochu zvláštní, ale ani zdaleka ne tak zvláštní jako film, co pustila na videu jako mejdanový podkres. Zatímco se mi v obýváku jejích rodičů se suverénním výrazem usadí na klíně (jsou tu s námi ještě dva spolužáci ze třídy), já nemůžu odtrhnout oči od televize, v níž právě jakási slečna při pohledu na přízrak oběšeného pátera zvrací své vnitřnosti do klína. V nejlepším ale mé děvče ten fascinující biják žárlivě vypne a já ho dokoukám do konce až po více než deseti letech.
Třídenní výlet na konci školního roku. Večer se všichni slezou na jedné chatce. Nikdo nezná žádné strašidelné historky, tak jedna ze spolužaček značně nesouvisle převypravuje děj nějakého americkém hororu. Prý v něm pár lidí jelo na chatu v lesích a jednu ženskou tam znásilnil strom. O pár let později film běží v rámci šňůry pátečních popůlnočních hororů na Nově a já si ho nahraju. To už chodím na střední školu a zrovna mám své „poetické období“, takže se s tím mocným zážitkem vyrovnám po svém - napíšu sérii básní o bezejmenném hrdinovi s puškou a motorovou pilou, který ve středověku bojuje proti zlu.
Je horor brakový žánr? Jasně, že je, je brakový až hrůza. Není to skvělý?
1 komentář:
Je to skvělý! Zatraceně skvělý!
Okomentovat