SNUFF: ZEMŘÍT PRO FILM

Snuff je provokativní, zapovězené téma, které se pravidelně vrací a je vášnivě diskutováno (obzvlášť JohnnyD o něm rád fantazíruje :), aniž by se ale k němu kdy řeklo nebo napsalo něco nového. Jak by taky mohlo. K psaní o filmech potřebujete ty filmy vidět a abyste viděli snuff, museli byste si ho nejdřív buď objednat nebo sami natočit a jelikož byste se tím dopustili závažného zločinu, taková recenze by vás stála pěkných pár let nedobrovolného análního sexu. A protože mě ta vyhlídka neláká o nic víc než jakéhokoli jiného heterosexuála, ani já vám nenabídnu osobní zkušenost se snuffem – nabídnu vám zkušenost někoho jiného.

Na začátek pár všude omílaných základních faktů. Nejrozšířenější definice SNUFF FILMů (snuff = sfouknout svíčku, přeneseně zabít) praví, že jde o filmy zachycující autentické mučení a vraždu za účelem zisku z distribuce. Tedy kamera neběží proto, že se zrovna někde vraždí, ale vraždí se proto, že běží kamera. Nepatří sem tudíž ani homevidea masových vrahů, ani náhodně zachycené smrtelné nehody, ani záznamy poprav. Do dnešních dnů nebyla existence žádného takto definovaného snuffu oficiálně potvrzena a proto je tento fenomén označován pouze za městský folklór.

Mezi nejznámější fake snuffy neboli nafingované snuffy patří americký slasher SLAUGHTER aka SNUFF (1976), italští KANIBALOVÉ (1980) Ruggera Deodata, kde se naživo zabíjela alespoň zvířata a sedmidílná japonská série ZA GINIPIGGU aka GUINEA PIG (1985-1992). Z dlouhé řady hraných filmů zabývajících se snuff tématikou zmiňme thrillery PEEPING TOM (1960), HARDCORE (1979), VIDEODROM (1983), TESIS (1996) a 8 MM (1999), který pomohl termín masově rozšířit, z dokumentů pak britský THE DARK SIDE OF PORN: „DOES SNUFF EXIST?“, kde se mj. vykecává Eli Roth a z tištěného slova tetsuův článek SNUFF v Cinepuru 28/2003.

To bychom měli a teď se pojďme podívat blíž. Osobně nebazíruju na tom, že snuff musí být točen za účelem zisku a snuffem je pro mě každý film pro který byl před kamerou zavražděn člověk. Tak či tak jsou na snuff kladeny dva základní požadavky utvářející jeho podobu – požadavek AUTENTICITY a ANONYMITY. Míra přesvědčivosti (a vynalézavosti) zobrazovaného násilí je de facto jediným měřítkem kvality snuff filmu, zatímco anonymita tvůrců je v jejich nejvlastnějším zájmu vzhledem k tomu, že jde o trestný čin, o který ostatně jde i v případě sledování snuffu a jeho neohlášení policii.

Autenticity se dosahuje jednak technickou čistotou - jedním dlouhým přehledným záběrem s ostrým obrazem - druhak prověřením prostředí, rekvizit a protagonistů na začátku filmu. Např. pokud má být oběť připoutána ke zdi nebo ke stolu, kamera je nejprve detailně prozkoumá (někdy se poklepou kladivem), jestli neskrývají otvory/prostory, do kterých by oběť mohla být zčásti tajně „zastlána“ a místo ní by pak byla mučena protéza. U mučících nástrojů se zase ověřuje funkčnost, s noži se řeže do různých materiálů na důkaz ostrosti, složitější nástroje jsou demontovány a opět složeny. Oběť i mučitel vystupují co nejspořeji oděni, aby bylo zřejmé, že nemají žádné protézy nebo neschovávají kondomy s falešnou krví.

Nic, co se objeví před kamerou, zároveň nesmí poskytovat žádná vodítka vedoucí k tvůrcům. Až na výjimky se proto točí ve zvukotěsných místnostech upravených tak (pokud se v nich točí opakovaně, tak pokaždé jinak), aby je neprozrazovala architektura nebo nějaké specifické označení jako grafiti, zvukotěsných pak nejen proto, aby žádný zvuk nepronikl ven, ale ani dovnitř (třeba dunění metra, sirény aj.). Stejně neidentifikovatelný jako prostředí pak musí být i mučitel. Žádné jizvy, tetování, výrazná mateřská znaménka, navíc si maskuje tvář a aby ho neprozradil hlas, absolvuje natáčení mlčky.

U oběti musí snaha o anonymitu ustoupit snaze o autenticitu. Vzhledem k tomu, že se úsilí snuff-filmařů soustředí na co nejdetailnější zachycení její bezprostřední reakce na mučení, lze identitu oběti maskovat jen velmi omezeně, např. změnou barvy vlasů. Oběťmi bývají bezprizorní lidé pocházejí ponejvíce z obchodu s bílým masem, z ulice nebo pornoprůmyslu, jen zřídka objednavatel snuffu žádá, aby obětí byla nějaká konkrétní osoba z jeho okolí, čímž se značně zvyšuje riziko odhalení a tím pádem i cena. Před dopravením na místo bývá oběť omámena, aby na kameru neidentifikovala místo činu.

Samotná akce má ryze pornografický charakter a často také zahrnuje sexuální násilí. Obvykle se mechanicky střídají různé formy mučení od jednodušších po techničtější (fantazii se meze nekladou, tedy pokud objednavatel neurčí jinak) a přitom jsou střídavě snímány detaily mučení a reakce oběti na něj a celé to vrcholí zavražděním oběti. Ještě před tím ale přichází na řadu tzv. „MAKE-BELIEVE-RELEASE“, předstírané propuštění oběti. Mučitel tou dobou již značně oslabenou oběť osvobodí z pout a zdánlivě ji propustí, aby ji vzápětí dohnal a opět spoutal a kamera sledovala její zoufalství ze znovuuvěznění.

Poté mučitel oznámí oběti, že bude v následujících okamžicích usmrcena. Kamera opět v detailu snímá její reakci, která bývá i přes prožité fyzické a psychické utrpení jen málokdy smířená. Nato mučitel přistoupí k oběti, způsobí jí smrtelné zranění a ustoupí, aby kamera mohla detailně zachytit její poslední okamžiky, zejména pak tzv. „DIE OUT“, vyhasínání života v očích oběti. Když je po všem, zbývá ještě ujistit diváka, že oběť je skutečně mrtvá, zpravidla oddělením hlavy od těla.

Takto vypadá profesionální snuff podle klasického schématu diskrétně produkovaný bezskrupulózními podnikavci po celém světě pro solventní zákazníky, kteří vědí na koho se obrátit. To ale neznamená, že by šlo o nějakou normu pro snuff filmy, stejně jako to, že drtivá většina snuff filmů není ani zdaleka tak nápaditá a přesvědčivá, neznamená, že by mučení a smrt v nich zobrazené byly méně reálné a děsivé...

Jinak k tomuto zavedenému konceptu existuje několik alternativ – jednou z nich je varianta se dvěma oběťmi, z nichž jedna je nucena přijmout roli mučitele a vraha té druhé (samozřejmě je na konci také zabita). V jiné je do úlohy mučitele dosazeno divoké zvíře, nejčastěji bojový pes. Hororové fanoušky bude jistě zajímat, že nejnověji se tvůrci snuffů údajně inspirují sérií Saw a mučitelem stanovují samotnou oběť tím, že ji uvrhnou do vražedné pasti, ze které se pokouší za jakoukoli cenu dostat.

Na závěr se zapřísahám, že jsem žádný snuff nikdy neviděl, nevlastnil a nevlastním, stejně jako osobně neznám nikoho, kdo by nějaký viděl či vlastnil. Proto mě prosím o žádný neuhánějte. Informace pro tento článek jsem čerpal z článku na jednom již neexistujícím zahraničním blogu a neručím zato, že jsou pravdivé. Nicméně kdybych si nemyslel, že jsou, nepoužil bych je.