SEMIC-SLOVART - ZÁHADNÝ SPIDER-MAN: Legendy porevolučního comics boomu podruhé

Jediné, co alespoň trochu dokáže konkurovat mé lásce k filmu, je má láska ke comicsu. Konkrétně k superhrdinskému comicsu a ještě konkrétněji ke SPIDER-MANovi, s nímž jsem se poprvé seznámil na základce, kde mi kamarád dával číst ZÁHADNÉ SPIDER-MANY od SEMIC-SLOVARTU. Dodnes se slzou v oku vzpomínám na školní výlet na jaře 1993, který jsem celý strávil pohroužený do souboje Spider-mana se Svítící tykví v čísle 21 nebo jak jsem se na střední škole zesměšnil před celou třídou, když mě učitelka vyzvala, abych přečetl svou slohovou práci o Zlém duchovi nebo na mou a Martinovu rekonstrukci souboje Žabáka a Ropušáka na trampolíně v jedné britské zoo... a na vymýšlení vlastních superhrdinů, jejich dobrodružství a profilů, inspirovaných těmi z předposledních stran sešitů, které mi vydrželo do dneška ... Další střípek z mozaiky mého pohnutého dospívání je tu.

SEMIC-SLOVART

Bylo nebylo bratislavské vydavatelství SEMIC-SLOVART, československá filiálka předního francouzského vydavatelství Semic, vydávajícího jak domácí comicsy, tak oficiální překlady produkce Marvelu, DC a dalších. Éra Slovartu se datuje do let 1991-1994, kdy u nás pravidelně vydával širokou škálu comicsů v české a slovenské mutaci, od pulpáren CONAN BARBAR, FANTOM a TARZAN SE VRACÍ, přes hračkářské G.I.JOE a TRANSFORMERS a dětského NILSE HOLGERSSONA a GOLIATA až po humoristického GARFIELDA a RůŽOVÉHO PANTERA a další. Jeho zdaleka nejúspěšnějším, nejdéle vydávaným a tedy i nejpopulárnějším titulem byl ovšem superhrdinský ZÁHADNÝ SPIDER-MAN od Marvelu, kterého na český trh uvedl jako vůbec první a dodnes drží rekord v počtu jeho vydaných sešitů. Na rozdíl od mateřského Semicu, Slovart nikdy nevydal žádné domácí comicsy a jen okrajově pak vyprodukoval několik necomicsových publikací (samolepková a plakátová alba).

Zpočátku se Slovart úspěšně vezl na porevoluční vlně zájmu o comics a vesele rozšiřoval nabídku. Pro jeho produkci přitom byla typická špatná kvalita grafiky, tisku, barev a překladu, který se vyznačoval topornou doslovností, senilním skloňováním, uměleckou licencí i úplnými nesmysly a občas došlo i k takovému přehmatu jako když druhé číslo Záhadného Spider-mana vyšlo na Slovensku jen v češtině a u nás naopak jen ve slo- venštině. Ne každá další rozjetá comicsová řada Slovartu ale měla potřebný ohlas (navíc nasadil velmi nízké ceny), což spolu s rozdělením republiky a trhu, které zkomplikovalo a prodražilo distribuci u nás, vedlo přes postupné zdražování, nabízení zlevněných starších titulů a omezování bohaté nabídky až ke krachu vydavatelství.

ZÁHADNÝ SPIDER-MAN

„Vím, že mě tam venku neslyšíš, ale zbytečně ztrácíš čas! Zjistíš, že ani tvá neuvěřitelná síla si neporadí s tímhle oknem! Je vytvořeno ze speciálního vyztuženého plastiku! Musel bys udeřit silou rovnající se střele z minometu, abys ho mohl aspoň...škrábnout!“

Záhadný Spider-man provázel Slovart od samého začátku až k jeho hořkému konci a dnes jeho 34 čísel a dva čtyřsešitové výběrové speciály z prvního ročníku platí (jako vše od Slovartu) za sběratelské kousky dražené na internetových aukcích za několika- násobně vyšší ceny (první číslo jsem nedávno pořídil za desetinásobek). Slovart je vyzobal ze základní a nejstarší spider-manovské řady AMAZING SPIDER-MAN konce 70. a první poloviny 80. let (první číslo ZH pochází z roku 78, poslední pak z 85) a dvou speciálů zvaných Annuals, přičemž v sérii přeskakoval jak se mu to hodilo (hned mezi prvním a druhým sešitem vynechal celých 27 čísel americké řady) a jednou se mu podařilo i prohodit spolu dvě čísla (28 a 29). Také s oblibou osekával příběhy táhnoucí se více sešity; ze dvou čísel věnovaných Spideyho památnému souboji s Juggernautem nám dopřál jen to druhé a první díl jsme museli oželet i u následující čtyřsešitové ságy o Brandově společnosti, Tarantulovi a Přízrakovi.


Potřeba zaplnit stránky, které v amerických issues zabíraly reklamy pak vedla Slovart k přidávání dalších příběhů rozdělených na dvě půlky (přičemž ten v prvním čísle s Championem/Pretekarem se ani nenamáhal dokončit, ačkoli dokončení anoncoval) nebo k zařazování krátkých uzavřených epizod, vesměs různých hříček (Nastal čas ničení!, Spideyho dlouhá chvíle) či kuriozit (v druhém čísle např. otiskl jeden z prvních Spideyho příběhů z roku 1963 ještě psaný a kreslený jeho duchovními otci Stanem Lee a Stevem Ditko). Výhodou rozdělování tří příběhů do dvou sešitů bylo, že čtenáři získali tři příběhy za cenu dvou, nevýhodou, že tak vždy přicházeli o jednu obálku a například z výše zmíněné čtyřdílné Brandovy ságy k nám kvůli zkrácení o jeden díl a zařazení špatné obálky u čísla 14 doputovala dokonce jen jedna.


„Jestli si myslíte, že míním udělat nějaký otřepaný vtip o tom, jaký jsem sekáč…tak se nemýlíte. Vůbec se nestydím.“


Co se týče proměn českého vydání, série jednou změnila formát (od čísla 9 je trochu větší) a dvakrát mírně podražila (začínala na 19,- Kčs, od devítky stála 22,- a od osmnáctky 25,-). Počínaje třináctkou se v sešitech začala objevovat LISTÁRNA honorující otištěné dopisy čtenářů 50 korunami, k níž od šestnáctky přibyly PROFILY postav z Marvel Universe na předposlední straně (podobné vycházely i v Barbaru Conanovi), doplněné o různé zajímavosti jako seznam Deset nejcennějších komiksů vydavatelství Marvel Comics, seriál o zbraních superhrdinů či seriál Ze života Petera Parkera. Nebyl by to ale Slovart, kdyby nepokazil i to a tak v čísle 26 vykecal tajnou identitu (respektive jednu z mnoha tajných identit) Zlého ducha/Mátohy ještě před jejím odhalením v comicsu.


V tomtéž čísle odstartoval rovněž superhrdinský, ale narozdíl od Spideyho velmi temně laděný seriál PLÁŠŤ A DÝKA, v originále čtyřdílná minisérie z let 1983-84, kterou Slovart definitivně vyřešil problém s volnými stránkami. Plášť a Dýka debutovali v roce 1992 u Spideyho v sérii Spectacular a zahostovali si i v mnoha dalších marvelovských titulech, sami o sobě ale netáhli a skončili po pár číslech. Zařazení tohoto comicsu do slovartovského Spider-mana dodnes vnímám se smíšenými pocity. Není špatný (i když v pozdějších pokračovaních se toho moc neděje) a svou depresivností a drsností vytváří ke Spideymu zajímavý kontrast, ale já chtěl ve Spideyho sešitě prostě jen Spideyho a vždycky se na Pláště a Dýku díval jako na něco, co jen zabírá místo určené mému hrdinovi.


„Máš nějaký plán na ovládnutí světa, o kterém bych měl vědět?“


SCÉNÁRISTÉ

Většina sešitů Záhadného Spider-mana pochází z pera trojice scénáristů, z nichž každý má na kontě zhruba třetinu:

DENNIS O´NEILL (2-9) – několika cenami ověnčený scénárista a editor u Marvelu a DC je duchovním otcem Madam Web, Hydro-mana či pana Pincuse, Peterova otravného souseda hrajícího na banjo a mj. dopřál Spideymu nedobrovolnou sprchu ve slaném nálevu a sfúzoval Sand-mana a Hydro-mana do Marasta. Také má na svědomí několik Batmanů od Unicornu a údajně vymyslel jméno pro vůdce Autobotů, Optima Prima, z Transformers.


ROGER STERN (10-19) – se do comicsového průmyslu dostal v polovině 70. let se „třetí tvůrčí vlnou“ Marvelu (mj. do ní patřil i Frank Miller). Stvořitel mého favorita Zlého ducha/Mátohy je specialistou na pamětihodné masivní řežby jako ty s Juggernautem a s tandemy Kobra/Hyde a Tarantula/Přízrak a hned dva z jeho příběhů (Juggy, Hyde) se dostaly do výběru deseti nejlepších příběhů pavoučího muže Wizard Masterpiece Edition Spider-man: The 10 Greatest Spider-man Stories Ever.


TOM DE FALCO (19-27,29-31,34) – přivedl na comicsový svět Pumu a připsal si jak nezapomenutelný souboj Spideyho se Zlým duchem v jeho obrněné dodávce a souboj se Štírem, tak jeho trable se symbiontem a životní příběh Mary Jane. Ze všech tří jmenovaných tvůrců je se Spideym spojován nejvíc a patří k jeho nejpopulárnějším scénáristům, přičemž vytvořil silný tým s kreslířem Ronem Frenzem. V polovině 90. let se do série na čas vrátil.


BILL MANTLO – spolu s Edem Hanniganem se dělí o autorství Pláště a Dýky, kromě toho napsal i Retrospektivu, Speed Demona a Chůdaře.


KRESLÍŘI

Záhadného Spider-mana z valné části obhospodařili jen dva a sice:

JOHN ROMITA JR. (2-8,10-19) – syna jiného dvorního Spideyho kreslíře, Johna Romity Sr. netřeba dlouho představovat - sérii převzal roku 1980 od Keitha Pollarda a věnoval se jí do roku 1984 než ho vystřídal Ron Frenz. Nakreslil také většinu spider-manovských sešitů od Crwe (pocházejících ze série Peter Parker Spider-man Vol. 2) a v roce 2000 řadu Amazing úspěšně restartoval spolu s Michaelem J. Straczynskim.



RON FRENZ (19,20,22-27,29-31,34) – proslul právě díky své práci na této sérii v letech 1984-1986 s Tomem De Falco, s nímž hojně spolupracoval i mimo ni a mj. spolu vdechli život Spider-Girl. Po Frenzově odchodu byl Spidey nějakou dobu bez stálého kreslíře než si ho vzal v roce 1988 do parády Todd MacFarlane.







RICK LEONARDI (11,20,21) – kreslil Plášť a Dýku a pomohl vylepšit design Spideyho černého kostýmu, načrtnutého Mikem Zeckem v Tajných válkách superhrdinů.


TRIVIA

Desítka je jediné číslo vyplněné celé jedním kompletním příběhem. Spolu s pětadvacítkou čerpají z Annuals č. 16 a 18.

Ve třináctce najdete článek k Spideyho 30. jubileu a zmínku o tom, že James Cameron připravuje jeho filmovou adaptaci.

Na obálce amerického originálu šestnáctky ničí Chůdařův výstřel nápis s názvem comicsu.

Z comicsů na seznamu Deset nejcennějších komiksů vydavatelství MARVEL COMICS otištěném v sedmnáctce jsou tři spider-manovské.

Na konci devatenáctky Spider-man opouští Zemi, aby se zúčastnil tajných válek superhrdinů shrnutých ve stejnojmenné klasické marvelácké crossoverové minisérii. Slovart ji sliboval, ale nevydal.

LINKY

Moje zhodnocení a komentáře jednotlivých sešitů najdete www.comicsdb.cz, viz. link níže.

Linky:

Záhadný Spider-man na comicsdb.cz

Záhadný Spider-man na mém webu

SNUFF: ZEMŘÍT PRO FILM

Snuff je provokativní, zapovězené téma, které se pravidelně vrací a je vášnivě diskutováno (obzvlášť JohnnyD o něm rád fantazíruje :), aniž by se ale k němu kdy řeklo nebo napsalo něco nového. Jak by taky mohlo. K psaní o filmech potřebujete ty filmy vidět a abyste viděli snuff, museli byste si ho nejdřív buď objednat nebo sami natočit a jelikož byste se tím dopustili závažného zločinu, taková recenze by vás stála pěkných pár let nedobrovolného análního sexu. A protože mě ta vyhlídka neláká o nic víc než jakéhokoli jiného heterosexuála, ani já vám nenabídnu osobní zkušenost se snuffem – nabídnu vám zkušenost někoho jiného.

Na začátek pár všude omílaných základních faktů. Nejrozšířenější definice SNUFF FILMů (snuff = sfouknout svíčku, přeneseně zabít) praví, že jde o filmy zachycující autentické mučení a vraždu za účelem zisku z distribuce. Tedy kamera neběží proto, že se zrovna někde vraždí, ale vraždí se proto, že běží kamera. Nepatří sem tudíž ani homevidea masových vrahů, ani náhodně zachycené smrtelné nehody, ani záznamy poprav. Do dnešních dnů nebyla existence žádného takto definovaného snuffu oficiálně potvrzena a proto je tento fenomén označován pouze za městský folklór.

Mezi nejznámější fake snuffy neboli nafingované snuffy patří americký slasher SLAUGHTER aka SNUFF (1976), italští KANIBALOVÉ (1980) Ruggera Deodata, kde se naživo zabíjela alespoň zvířata a sedmidílná japonská série ZA GINIPIGGU aka GUINEA PIG (1985-1992). Z dlouhé řady hraných filmů zabývajících se snuff tématikou zmiňme thrillery PEEPING TOM (1960), HARDCORE (1979), VIDEODROM (1983), TESIS (1996) a 8 MM (1999), který pomohl termín masově rozšířit, z dokumentů pak britský THE DARK SIDE OF PORN: „DOES SNUFF EXIST?“, kde se mj. vykecává Eli Roth a z tištěného slova tetsuův článek SNUFF v Cinepuru 28/2003.

To bychom měli a teď se pojďme podívat blíž. Osobně nebazíruju na tom, že snuff musí být točen za účelem zisku a snuffem je pro mě každý film pro který byl před kamerou zavražděn člověk. Tak či tak jsou na snuff kladeny dva základní požadavky utvářející jeho podobu – požadavek AUTENTICITY a ANONYMITY. Míra přesvědčivosti (a vynalézavosti) zobrazovaného násilí je de facto jediným měřítkem kvality snuff filmu, zatímco anonymita tvůrců je v jejich nejvlastnějším zájmu vzhledem k tomu, že jde o trestný čin, o který ostatně jde i v případě sledování snuffu a jeho neohlášení policii.

Autenticity se dosahuje jednak technickou čistotou - jedním dlouhým přehledným záběrem s ostrým obrazem - druhak prověřením prostředí, rekvizit a protagonistů na začátku filmu. Např. pokud má být oběť připoutána ke zdi nebo ke stolu, kamera je nejprve detailně prozkoumá (někdy se poklepou kladivem), jestli neskrývají otvory/prostory, do kterých by oběť mohla být zčásti tajně „zastlána“ a místo ní by pak byla mučena protéza. U mučících nástrojů se zase ověřuje funkčnost, s noži se řeže do různých materiálů na důkaz ostrosti, složitější nástroje jsou demontovány a opět složeny. Oběť i mučitel vystupují co nejspořeji oděni, aby bylo zřejmé, že nemají žádné protézy nebo neschovávají kondomy s falešnou krví.

Nic, co se objeví před kamerou, zároveň nesmí poskytovat žádná vodítka vedoucí k tvůrcům. Až na výjimky se proto točí ve zvukotěsných místnostech upravených tak (pokud se v nich točí opakovaně, tak pokaždé jinak), aby je neprozrazovala architektura nebo nějaké specifické označení jako grafiti, zvukotěsných pak nejen proto, aby žádný zvuk nepronikl ven, ale ani dovnitř (třeba dunění metra, sirény aj.). Stejně neidentifikovatelný jako prostředí pak musí být i mučitel. Žádné jizvy, tetování, výrazná mateřská znaménka, navíc si maskuje tvář a aby ho neprozradil hlas, absolvuje natáčení mlčky.

U oběti musí snaha o anonymitu ustoupit snaze o autenticitu. Vzhledem k tomu, že se úsilí snuff-filmařů soustředí na co nejdetailnější zachycení její bezprostřední reakce na mučení, lze identitu oběti maskovat jen velmi omezeně, např. změnou barvy vlasů. Oběťmi bývají bezprizorní lidé pocházejí ponejvíce z obchodu s bílým masem, z ulice nebo pornoprůmyslu, jen zřídka objednavatel snuffu žádá, aby obětí byla nějaká konkrétní osoba z jeho okolí, čímž se značně zvyšuje riziko odhalení a tím pádem i cena. Před dopravením na místo bývá oběť omámena, aby na kameru neidentifikovala místo činu.

Samotná akce má ryze pornografický charakter a často také zahrnuje sexuální násilí. Obvykle se mechanicky střídají různé formy mučení od jednodušších po techničtější (fantazii se meze nekladou, tedy pokud objednavatel neurčí jinak) a přitom jsou střídavě snímány detaily mučení a reakce oběti na něj a celé to vrcholí zavražděním oběti. Ještě před tím ale přichází na řadu tzv. „MAKE-BELIEVE-RELEASE“, předstírané propuštění oběti. Mučitel tou dobou již značně oslabenou oběť osvobodí z pout a zdánlivě ji propustí, aby ji vzápětí dohnal a opět spoutal a kamera sledovala její zoufalství ze znovuuvěznění.

Poté mučitel oznámí oběti, že bude v následujících okamžicích usmrcena. Kamera opět v detailu snímá její reakci, která bývá i přes prožité fyzické a psychické utrpení jen málokdy smířená. Nato mučitel přistoupí k oběti, způsobí jí smrtelné zranění a ustoupí, aby kamera mohla detailně zachytit její poslední okamžiky, zejména pak tzv. „DIE OUT“, vyhasínání života v očích oběti. Když je po všem, zbývá ještě ujistit diváka, že oběť je skutečně mrtvá, zpravidla oddělením hlavy od těla.

Takto vypadá profesionální snuff podle klasického schématu diskrétně produkovaný bezskrupulózními podnikavci po celém světě pro solventní zákazníky, kteří vědí na koho se obrátit. To ale neznamená, že by šlo o nějakou normu pro snuff filmy, stejně jako to, že drtivá většina snuff filmů není ani zdaleka tak nápaditá a přesvědčivá, neznamená, že by mučení a smrt v nich zobrazené byly méně reálné a děsivé...

Jinak k tomuto zavedenému konceptu existuje několik alternativ – jednou z nich je varianta se dvěma oběťmi, z nichž jedna je nucena přijmout roli mučitele a vraha té druhé (samozřejmě je na konci také zabita). V jiné je do úlohy mučitele dosazeno divoké zvíře, nejčastěji bojový pes. Hororové fanoušky bude jistě zajímat, že nejnověji se tvůrci snuffů údajně inspirují sérií Saw a mučitelem stanovují samotnou oběť tím, že ji uvrhnou do vražedné pasti, ze které se pokouší za jakoukoli cenu dostat.

Na závěr se zapřísahám, že jsem žádný snuff nikdy neviděl, nevlastnil a nevlastním, stejně jako osobně neznám nikoho, kdo by nějaký viděl či vlastnil. Proto mě prosím o žádný neuhánějte. Informace pro tento článek jsem čerpal z článku na jednom již neexistujícím zahraničním blogu a neručím zato, že jsou pravdivé. Nicméně kdybych si nemyslel, že jsou, nepoužil bych je.

ARÉNA: Legendy porevolučního comics boomu poprvé

Když jsem tak pěkně zavzpomínal na pubertu strávenou u videa, je načase zúčtovat i s comicsy, které mě v té době neméně zaměstnávaly a ovlivňovaly. Začneme relativně okrajovou ARÉNOU, po níž přijdou na řadu skutečné nostalgické pecky jako KOMETA a ZÁHADNÝ SPIDER-MAN OD SEMIC SLOVARTU.


ARÉNA

Po KOMETĚ (s níž měla totožnou cenu i rozsah, ale podstatně méně optimistický náklad 150 000 výtisků oproti komeťáckým nehorázným zaváděcím 250 000) druhý zásadní porevoluční comicsový magazín zaměřený na domácí tvorbu. Stejně jako její konkurentka i ARÉNA byla údajně připravována ještě za komančů coby přivýdělek úzce profilovaného vydavatele (PRESSFOTO), ale nakonec vyšla až po listopadu a dočkala se pouhých 5 čísel. V těch nabídla s Kometou srovnatelné čtivo (srovnatelné jak v dobrém, tak ve zlém, ostatně řada autorů - PECHAR/PETRÁČEK, MATĚJKA/KOCIÁN, HLAVSA, BALÁK - přispívala do obou magazínů) pro různé věkové kategorie a něco, na co se starší a životnější Kometa krutě vykašlala - publicistiku.

ARÉNA 1

Úvodní jurskoparkoidní ARÉNA v duchu předchozího seriálu dua PECHAR/PIŠTĚK Pavouk Nephila vycházejícího kdysi v Ohníčku sice kresebně nic moc, ale celkově ujde a postupně se rozjede. Strašlivě ilustrovaný text Jožina z bažin je snad zlý vtip, bohužel vtip ve všech dalších číslech zopakovaný. TROSEČNÍKY Z RA SUPER jsem měl ze všech arénních comicsů nejradši – odlehčený dobrodružný seriál se sympatickými postavami a příjemnou kresbou Miroslava Němečka. LUX A DELUX – dementnost pro děcka napsaná scénáristy Tří prasátek a nakreslená že by z toho jeden blil. MISTR LOOPING – vážný seriál PECHARA A PETRÁČKA (Stopař, Goro-Ochránce makaků, Sólo 2: Člověk zvaný Son) z prostředí islandského leteckého průmyslu, který oslavuje zlaté české ručičky, co se ve světě neztratí, je - vzdor tomu že v každém druhém díle havaruje nějaké letadlo (v prvním dokonce dvě) – přesně tak nezáživný, jak to zní. SMRT CESTOVATELE IBARRETY – tenhle (obvykle nudný) BALÁK podle Friče o cestovateli zavražděném indiány se mi kupodivu docela líbil. Bajka – po Jožinovi a Luxovi a Deluxovi do třetice trapného a příšerně kresleného. Publicistika – třístránkový suchopárný článek na téma comics a jeho historie od nástěnných maleb po první novinové stripy. Kapitoly slušného chování – nevtipná zbytečnost.

ARÉNA 2

Od druhého čísla se datuje tradice stupidních podúvodníkových stripů od různých autorů, zřejmě náhrada za bajku z minulého čísla. Jinak je vše při starém, jen se sem navíc podařila nacpat první půlka HLAVSOVY VAKCÍNY, která sice není ani zdaleka tak dobrá jako jeho delší Hlídač na Ikaru v Kometě, v podstatě je to opsaný béčkový akční film, ale jeho kresba se mi hodně líbí, obzvlášť jak kreslí ženské. Ekologický BALÁK je slabší, druhá a poslední publicistika se věnuje vlivu pulp fiction na comicsy.

ARÉNA 3

VAKCÍNA akčně končí (u miliardářova bazénu s piraněmi :) a místo Balákových jednohubek přebírají ucházející DVA ROKY PRÁZDNIN tandemu MATĚJKA/KOCIÁN (Křižáci v Kometě).

ARÉNA 4

VAKCÍNU střídá pěkně nakreslená, ale nic moc fantasy PŘÍZRAK čtyřlístkového veterána HAVELKY (Na hradě Kulíkově, Polda a Olda) a KARLA ZEMANA (Stopou velkého Tora v Kometě).

-----------------------------------------------------------------------------------------------

ARÉNA 5

Poslední Aréna. Narozdíl od Komety, která to ke konci křečovitě lepila Vinetouem, tady kromě znatelně sníženého nákladu a toho, že přehled comicsů v příštím čísle na zadní straně (poprvé) ustoupil ilustrovanému písňovému textu, na utnutí nic neukazuje. Rozjeté seriály pokračují, aniž by se u nějakého v dohledu rýsoval konec a objevují se dva nové. Bez ŠAŠKA A KUCHAŘKY od BAPE (ábíčkový strip Eda a Béda) bych se obešel a HLAVSOVA ZÁHADA PLANETY GHAS je hrozně průhledná. Zajímalo by mě s kým z redakce ten člověk, co tak obludně ilustroval všechny ty písničky v Aréně, spal.

"Baby nebude sedět v koutě!"

Můj druhý loňský příspěvek pro tronův blog, tentokrát na téma dospívání u videa.

Překřikující se spermie závodily k vajíčku Kirstie Alley, Nicole Kidman sváděla boj s Billy Zanem v Úplným bezvětří a Brooke Shields dospívala u Modré laguny v ženu. Blesk sice oživil Číslo 5, ale taky přenesl duši masového vraha do panenky se zrzavými vlasy a zatímco se za kapitánem Harrisem a Proctorem zabouchly dveře Modré ústřice, maniakální polda připoutal Claudii Christian zvenčí k autu a roztlačil ho z kopce. Michael Dudikoff chytal ninjovské šípy do ruky, Rutger Hauer zápolil s výbušným obojkem, Jean-Claude van Damme se zmítal na kříži, Chuck Norris pátral ve Vietnamu po ztracených v akci, Dolph Lundgren se projížděl na motorce kanály a Christopher Lambert nechtěl umřít. Bylo mi třináct a zakouřená videopůjčovna na rohu, vyhrávající od rána do večera znělku Policajta z Beverly Hills, představovala celý můj svět.

Vztah k pohyblivým obrázkům jsem si samozřejmě začal budovat už dřív. Nejdál co se pamatuju, sedím máti na klíně a E.T. zvedá před narvaným kinosálem svítící prst a volá domů a Atrej sprintuje mezi sfingami, jejichž oči se otevírají a vyšlehávají z nich oslnivé záblesky (na tuhle scénu jsme si pak hrávali s praky – pochopitelně všichni chtěli být sfingy, ale nikdo Atrej). Byla to doba Čertíka Bertíka, Studia Kamarád s přiteplalými Jůheláky šikanovými Mufem SuperMufem a hlavně Včelky Máji! Jak mi jen každou neděli ráno bušilo srdce vzrušením, když jsem uviděl v upoutávce na další epizodu hořet úl a Hop zvěstoval, že se na louce objeví nový brouk! Kde je asi konec mé fotce seriálového Robina Hooda, kterou jsem tenkrát koupil na stánku PNS? Zůstal mi jen štos ohmataných Čtyřlístků a sestře žlutý a tyrkysový mončičák.

Na videoseance s vypůjčeným videem, na kterých se u nás scházeli známí a kde se sjížděly Piraně, animované porno a jiné věci, mi byl bohužel odepřen přístup, ale televize naštěstí nevysílala jen dětské pořady. Mé první filmové trauma mi tak někdy v sedmi letech přivodila Angelika, když sešvihala svou služku do krve žíravými šaty a ze sérií o Vinnetouovi a Fantomasovi jsem načerpal své první povědomí o filmové akci. Vzpomínáte na tu šílenou Fandorovu jízdu horskými serpentinami v autě bez brzd? Nebo když v Četnících ta bláznivá jeptiška nabídla Louisi de Funesovi, že ho sveze? Co jsem ale skutečně zbožňoval, byly pirátské příběhy a když jsem uviděl Černého korzára (předtím nebo potom, co jsem četl knihu?), už na druhý den jsme s kamarádem psali do televize, aby ho dali znova.

Bylo mi devět, když se přehnala revoluce, která záhy přinesla své (pop)kulturní ovoce. Naše kina srovnala krok se zbytkem civilizovaného světa a zároveň doháněla letité resty, takže se v nich běžně v jednom měsíci potkávala Smrtonosná past s Predátorem nebo třetí Indiana Jones s Komandem a Noční můrou v Elm Street. Začala vycházet Cinema a Videoplus, jejichž obálky s Arniem, Slyem, Jean-Claudem aj. připomínaly spíš obálky magazínu o posilování, než filmového periodika. Videopůjčovny rostly jako houby po dešti a v televizním programu (nabobtnalém o kanál OK3) se stále častěji objevovaly filmy jako Superman, Legenda o Zlaté perle a Věc, nebo seriály Dobrodruzi z vesmíru, Želvy ninja, Byl jednou jeden život, nedělní disneyovská pásma s Kačery z Kačerova a Chipem a Dalem, fenomenální Krok za krokem a ještě fenomenálnější Simpsonovi.

Samotná česká kultura byla díky neomezené svobodě v rozkladu. Lucie Bílá vyřvávala, že láska je láska, jiná Lucie podmanivě hučela „sex je náš“ a točily se paskvily jako první český akční film Nahota na prodej nebo romantický písničkový akčňák Fontána pre Zuzanu II. Slováci, tehdy ještě naši bodří bratři, v té době vůbec udávali tón. Jejich distribuční společnost Intersonic, o které ještě bude řeč později, se stala vlajkovou lodí nastupujícího videoboomu a slovenské vydavatelství Semic Slovart se podobně významně zasloužilo o rozvoj porevolučního comicsového trhu, když na něj zaútočilo s Conanem, Záhadným Spider-Manem, Garfieldem a mnoha dalšími tituly. My kontrovali Kometou a Arénou, otiskujícími výlučně dílka našich autorů, někdy američtější než jejich vzory (detektiv Sweet od Bofa), Disney zaplavil trh sešity Kačer Donald a Mickey Mouse a bombastickými grafickými knihami podle klasických disneyovek a zúročit svou televizní popularitu se pokusili i Tom a Jerry.

V té době jsem měl do filmového maniaka ještě daleko a tak jsem videodoupěti, které tehdy vzniklo ve sklepě ve vedlejším bloku, zprvu nevěnoval valnou pozornost, narozdíl od mého otce, který si tam promptně zařídil průkaz, ačkoliv jsme ještě neměli video. Systém byl takový, že po práci půjčil pár filmů, sedlo se do auta a jelo k dědovi, na jehož přehrávači jsme pak sledovali, jak Sly svým koltem s kobrou na rukojeti vystřílel kult vyšinutých sekerníků na motorkách a jejich fuhrera poslal nabodnutého na háku do hutní pece nebo jak uniklý vojenský plyn oživil mrtvoly na hřbitově a ty dostaly neodbytnou chuť na lidské mozky. Netrvalo dlouho a otec potvrdil svou pozici živitele rodiny nejen hmotného, ale také duchovního a jednou večer dotáhl z hospody video, podezřele výhodně odkoupené od jakéhosi opáleného štamgasta. Prý spadlo z náklaďáku.

Spolu s videem otec obdržel i první videokazetu v naší domácnosti. Byl na ní nahraný čtvrtý a pátý díl Noční můry v Elm Street a stejně jako v případě prvních dvou Critters a sedmého a osmého Pátku třináctého, které mi půjčili kamarádi ve škole, šlo o kopie s příšernou kvalitou obrazu i zvuku a charakteristickým rychlodabingem nevzrušeným hlasem. Což ale nebylo vůbec na škodu, právě naopak. Čím víc jsem se snažil v zrnícím a přeskakujícím obraze vypátrat, co že to vlastně ten chlapík se spáleným obličejem a rukavicí s břity té slečně dělá, tím víc jsem byl vděčný zato, že to nevidím, protože i tak jsem byl posraný strachy. Mým miláčkem byl ale Jason a ještě na střední škole jsem si nahrával jeho další dobrodružství z televize a kreslil k nim plakáty. Když jsem ale viděl tytéž filmy později v perfektní kvalitě, veškerá jejich hrůzostrašnost byla ta tam.

Videodoupě se záhy přestěhovalo ze sklepa na povrch a já, lačný dalších hororových jatek, se osmělil a vyzbrojen otcovou průkazkou stanul v jeho dveřích. Už nikdy jsem neprožíval tak slastně pocit vlastní svobody, jako tenkrát s dvackou v ruce u regálu s horrory, fantasy a sci-fi. Den co den jsem ze školy mazal rovnou do videopůjčovny, kterou jsem měl při cestě domů a dlouhé hodiny studoval obaly videokazet, což paradoxně jen prohlubovalo mé příjemné dilema, co si to odpoledne půjčit. Pokud mě nesponzorovali naši a já nemusel přinést další díl Policejní akademie, tahal jsem domů jeden odpudivější hororový brak za druhým a rodiče se mě marně snažili usměrnit tím, že mi k narozeninám dali (mou první) kazetu s vyměklými sci-fi pohádkami Sador vládce vesmíru a Aréna. Nejhnusnější film, jaký jsem do té doby viděl, a sice Šílený Max se scénou znásilnění dívky motorkářským gangem, ale paradoxně půjčil otec.

Zaklínadlo té doby znělo - Intersonic Video Ponúka. Intersonic byl lístek do světa hongkongských kung-fu sérií Ultra Force, Red Force, Železní andělé a Šaolin a amerických béčkových horůrků. Nejdřív se na modrém pozadí za fanfárovité znělky efektně poskládalo červenožluté logo, následoval nekonečný blok upoutávek na další tituly v distribuci a pak už začali kanibalističtí humanoidní podzemní obyvatelé vystrkovat své natahovací krky se svítícíma očima z kanálů pod New Yorkem, Bruce Campbell se vydal raketoplánem utkat se zlými roboty na Měsíci, pomstychtivý duch nespravedlivě popraveného vězně rozpoutal ve věznici krvavá jatka, Klaus Kinski čelil na Titanu 200 000 let starému netvorovi a Jeffreymu Combsovi, hrajícímu si s rezonátorem, vyrostlo z čela třetí oko. Kromě toho jsem hltal mastorakisovky od Alvimu (Babiččin dům, Zero Boys, Noční přízrak v poledne), Cravenovy Lidi pod schody, Carpentera a kingovské adaptace v čele s Carrie a To.

Obzvlášť pohnutě vzpomínám na noční dvojprogramy s bratrancem, po kterých jsme ráno vyběhli ven hrát si na to, co jsme večer předtím viděli na videu. Jeho obývák tenkrát mimo jiné rudě ozářil majáček ambulance unášející lidi na orgány, po vytočení předvolby 976 do něj zazněl hororskop a malá Newt se trpělivě podívala na Ripleyovou a řekla, že komando po zuby ozbrojených vesmírných mariňáků, jim nebude nic platné. To bylo druhý den na hřišti dohadování, kdo bude Hicks, kdo Hudson a kdo Bishop! Stejně jako před měsícem o to, kdo bude John McClane, když se bratrancův třináctipatrový panelák se dvěma výtahy a zadním schodištěm změnil v teroristy obsazený mrakodrap na Nakatomi. Končil jsem základku a chystal se na střední, když jednoho krásného dne Semic Slovart po dlouhé agónii zkrachoval (nejdéle vydržel vydávat mnou favorizovaného Spider-Mana, jehož většina čísel mi stále leží doma) a jelikož Kometa byla v pánu už dva roky, má pozornost se naplno upřela k filmu.

„Dobré sobotní dopoledne, dobrou chuť, pokud právě obědváte...“ V témže roce odstartovala své vysílání Nova (první film, co jsem na ní viděl, byl skvělý Dotek medůzy) a dál už to znáte. Severa a Jurinová, koláče sledovanosti, reklamní bloky uvnitř filmů, Vox Populi, Kotel a taky Dallas, M.A.S.H., australští Záchranáři, culíčkáři Lorenzo Lamas a Nick Slaughter, Pobřežní hlídka, Beverly Hills 90210, zelená noční můra Esmeralda... Intelektuálové a dobrovkusáci se dusili ve vlastní šťávě, národ se bavil a bouřlivá debata o násilí v amerických krvácích ohrožujícím výchovu mládeže naštěstí nikam nevedla. A když jste v pátek přečkali Tabu a Playboye, byli jste odměněni šťavnatým pátečním popůlnočním hororem jako Vesmírní kanibalové, Smrtelné zlo 2, Mrtvá jáma či Lampa. Ještě na základce jsem se stihl poprvé sám vydat do kina na Přepadení v Pacifiku (cena lístku byla 36 korun, na Jurský park pak nehorázných 40 korun!) a na střední už jsem byl v kině pečený vařený.

Byla to báječná léta, srovnatelná s těmi co běžely na jedničce. Sedět na konci školního roku v tělocvičně a sledovat jak predátor masakruje soupravu metra nebo jak zaživa pohřbená dívka škrábe do krve rozedřenými prsty zevnitř na víko rakve. A když už té hrůzy a krve bylo moc, přijeli s popelářským vozem Emilio a Charlie. A víte co? Pořád chodím obden do té videopůjčovny na rohu, kde už před nějakým rokem a půl vytlačila dévédéčka véháesky do nejspodnějších polic. Zůstávám ale jen u dveří u dvou výprodejních košů s videokazetami, ve kterých lovím filmy, na nichž jsem vyrůstal. Obsluha mě už zná a dovolí mi celý obsah košů vyskládat ven, abych se mohl převědčit, že mi neunikl nějaký na dně ukrytý poklad a netuší, že se jim pod nosem stěhuje stará videopůjčovna do mého pokoje a tam - jako Frank uprchlý Cenobitům – pomalu nabývá původní podoby v dobách své největší slávy.

Možná se už nikdy nepřenesu přes Macho Grande, ale taky nikdy nezapomenu, co mě v dusné kolumbijské džungli naučil Arnie a sice, že když to krvácí, můžeme to zabít.

Je horor brakový žánr?

Můj příspěvek do loňské ankety na tronově blogu Pennywise

Polovina první poloviny 90. let. Žádná DVD, žádná Nova, žádný internet (žádná ČSFD), zato slovartovský Spider-man, Kometa a každou neděli večer v televizi Kačeři z Kačerova a Chip a Dale. Česká kina dohánějí letité resty a běžně se v nich v jednom měsíci potkává Smrtonosná past s Predátorem nebo třetí Indiana Jones s Komandem a Noční můrou v Elm Street. Nedávno začala vycházet Cinema, ale tu objevím až za dva roky. Jsem v sedmičce a to, že jsem před časem upřednostnil němčinu před angličtinou, abych rozuměl filmům na ORF, se rychle stává bezpředmětným.

Otec přichází odpoledne z práce a zavelí, že se jdem koukat k dědovi na jeho nové video. Nově otevřená videopůjčovna na rohu nás vítá znělkou Policajta z Beverly Hills a zakouřený vzduch uvnitř má svou specifickou neidentifikovatelnou vůni. Otec něco půjčuje a já se ho ptám, o čem že to je. „O oživlejch mrtvolách, kterým nejvíc chutná lidskej mozek“, odvětí otec s takovým nadšením, že jím prostě nelze nebýt stržen. U dědy si film pustíme v dvojprogramu s Cobrou se Stallonem a ačkoli je druhý jmenovaný akční film, maniaci synchronizovaně křesajících sekerami nad hlavou, mě nakonec vyděsí podstatně víc než oživlé mrtvoly, byť běhají, jsou silné a i po rozsekání na kousky ty kousky žijí, takže musí být spáleny v peci krematoria.

Oslava narozenin „mé dívky“, dívky, která si mě ve třídě oficiálně vybrala za svého kluka, ale mimo školu se ke mě nezná a odmítá se mnou kamkoli jít. Je to trochu zvláštní, ale ani zdaleka ne tak zvláštní jako film, co pustila na videu jako mejdanový podkres. Zatímco se mi v obýváku jejích rodičů se suverénním výrazem usadí na klíně (jsou tu s námi ještě dva spolužáci ze třídy), já nemůžu odtrhnout oči od televize, v níž právě jakási slečna při pohledu na přízrak oběšeného pátera zvrací své vnitřnosti do klína. V nejlepším ale mé děvče ten fascinující biják žárlivě vypne a já ho dokoukám do konce až po více než deseti letech.

Třídenní výlet na konci školního roku. Večer se všichni slezou na jedné chatce. Nikdo nezná žádné strašidelné historky, tak jedna ze spolužaček značně nesouvisle převypravuje děj nějakého americkém hororu. Prý v něm pár lidí jelo na chatu v lesích a jednu ženskou tam znásilnil strom. O pár let později film běží v rámci šňůry pátečních popůlnočních hororů na Nově a já si ho nahraju. To už chodím na střední školu a zrovna mám své „poetické období“, takže se s tím mocným zážitkem vyrovnám po svém - napíšu sérii básní o bezejmenném hrdinovi s puškou a motorovou pilou, který ve středověku bojuje proti zlu.

Je horor brakový žánr? Jasně, že je, je brakový až hrůza. Není to skvělý?

RUNNING SCARED aneb LIMITS OF ACTION MOVIES WILL BE BROKEN!

Je slunečný letní den, ptáci švitoří a vítr si pohrává se sytě zeleným lesním porostem. Je to ale falešná idyla, která vzápětí končí (pomyslným startovním) výstřelem. Ze zeleně se vynořuje zchvácený muž a běží lesem jako o život. Jakmile se jen na okamžik zastaví, aby popadl dech, nebezpečně blízko exploduje další výstřel. Ne on neběží jako o život. On běží o život. A celkem logicky je … vyděšený.

Z obou trajlerů na Running scared jsem byl nadšen a to tak, že jsem se ještě před premiérou kuriózně domluvil s legasem, že natočím sequel. Tedy ne že by ty trajlery byly kdovíjak úžasné. Ale když jsou pro vás amatérské filmy synonymem koncentrované nudy jako pro mne a pak narazíte na podobně slušně dynamickou upoutávku, co vás kopne rovnou do akce, která do posledního záběru nepoleví, minimálně zpozorníte.

Co mě ale jako wannabe scénáristu, kterému se šuplík nepříjemně plní nerealizovanými mnohastránkovými scénáři k akčním filmům, paradoxně zaujalo nejvíc bylo to, že trajlery surrealisticky neposkytovaly žádnou odpověď na pět základních otázek, na nichž stojí schéma honičkových filmů a sice kdo, před kým, odkud, kam a proč. Vyděšený utíká. Pointa? Nomen omen. Ha ha.

Ne, nebojte se, nepřišlo mi to vtipné, ale v té jednoduchosti je síla. Uvolňuje totiž prostor pro fantazii a různé interpretace (že by symbol civilizační úzkosti?) a na mě osobně ta premisa působila až existenciálně. Ano, stačí mi málo. A už bych se pomalu mohl dostat k filmu samotnému, že?

Skutečně – jak to má u honičkového filmu být – po pár úvodních záběrech začíná honička, která valí non-stop až do konce. Bohužel ale nijak zvlášť negraduje (nepočítám-li postupné přibližování -odhalování pronásledovatele), naopak je místy retardována. To když je hrdina nucen zpomalit, třeba balancuje na kmeni, běží do kopce nebo plave. Dost ruší, když se hrdina tu a tam střihem přenese z jednoho prostředí do jiného (zkratka je pěkná věc, ale kontinuita pohybu tu tak bere za své).

Krajně nešťastný mi pak přišel původní hudební podmaz, není špatný, ale měl být mnohem nadupanější.

Onen nomen omen je k mému zklamání pointou pouze trajleru a film má svou vlastní, jen takový černý vtípek na konci, který nám ozřejmí proč to všechno. To shledávám zcela v pořádku neb záminky k honičkám obvykle nebývají v chase movies nijak sofistikované, naopak čím jsou chatrnější, tím lépe, vynikne absurdita. Bohužel onen existenciální feeling je tím pádem pryč a zůstává jen jednoduchá vyvražďovačka, což zamrzí o to víc, že žádná další ze zbývajících zmíněných otázek zodpovězena není.

Další věc, co se k mému rozčarování vytratila, je titulní zděšení hrdiny. Sice běží jako šílený, ale vyděšený moc není, respektive jen málo záběrů to zdůrazňuje. Také mi chybělo, že ačkoliv pronásledovatel se k pronásledovanému celou dobu postupně přibližuje, vystřely ne a pořád stejně nevzrušeně práskají kdesi v lese, místo aby kulky hvízdaly hrdinovi kolem uší a zarývaly se těsně vedle něj. Bez čeho bych se rozhodně obešel je potom úsměvný úvodní starwarsovský titulek.

Verdikt: Nic originálního, převratného ani obzvlášť zajímavého, ale technicky to ujde a před očima vám to na rozdíl od mnohých jiných amaťáků proběhne tak rychle, že se ani přes nulový děj nebudete vysloveně nudit a pramálo uspokojivá pointa patří k věci.

Film stáhnete zde: www.kzmb.cz/video/running_scared.avi

Semic Slovart - Kúp to

V rámci sběru materiálu pro můj připravovaný článek o slovartovském Spider-manovi jsem se o nějaké info obrátil mj. na starého pardála z ČSFD trona, o kterém vím, že je touto comicsovou řadou rovněž odkojen. Ten, jako fanatický blogger (komunikující s okolím už jen formou článků), zformuloval své vzpomínky do následujícího, nostalgií prosáknutého textu. Jako dík za jím poskytnuté informace a na oplátku za věci, co mi otiskl na svém blogu a v neposlední řadě proto, že jsem si stále nenašel čas sem něco napsat sám, to hážu sem.

Minule ma takto, ako si vykračujem internetovým vrakoviskom, sa odkiaľsi, predstavte si, radšej ani nechcem vedieť odkiaľ, ticho vykradol choze. Nemal som zbytočné otázky, navážajúce sa do jeho mäsiarskej zástery, ani som sa nepýtal, čo bolo na VHS, ktorú podával, výmenou za čierny kufrík z hadej kože, dvom urasteným ruským bratom, obďaleč čakajúcim v čiernej limuzíne. Keď ma uvidel (a vypol motorovú pílu), spýtal sa ma, čo viem o firme Semic-Slovart. Hovorím mu, nuž, choze, je to taká nostalgická záležitosť, že o nej viem vlastne veľké... Ale niečo ti pozisťujem a dám ti do týždňa a dňa vedieť. Ako to už chodí, informácie som nezohnal. Ale článok áno.

Pamätám si to čoraz hmlistejšie. Stojím s rodičmi pri piešťanskom Priory, vonku kosa jak sviňa, možno áno a možno nie spôsobená decembrovým počasím, chystáme sa s množstvom igelitiek na návrat do Tortugy, na preplnenom parkovisku nás čaká verná bledomodrá Škoda 100, ktorú sme o dvadsať rokov neskôr zničili pri havárii - míňajú nás početné rodiny s bonami, nahodené v teplákových súpravách a šuštiakových súpravách. Ja však ešte nechcem ísť domov, obďaleč ma zaujal od zimy sa trasúci ujo predavač. Pouličný kolportér. V očiach sa mi rozsvietili ohníčky. Čo to tam predáva? Vyliezam mame spod sukne a kráčam zhypnotizovane dopredu. Otec na mňa kričí, aby som si od nikoho nič nebral, ja by som si v tej chvíli však zobral všetko. Ten ujo totiž nepredáva len tak nejaké časopisy; jeho rozkladací pult je plný farebných komiksov od výmyslu sveta (Thorgal, Funky Koval...).

Neverím vlastným hnedým očiam. Vstupuje do mňa vzrušenie, len ťažko porovnateľné so stratou venčeka o dvadsaťdva rokov neskôr v novomestskom priváte. Toľko druhov komiksov! Komiksy české aj poľské, malé aj veľké, farebné i čierno-biele, naivné a hrôzostrašné. Odvtedy som toho mladíka už nestretol. V tej chvíli mi to ale bolo jedno. Vracali som sa z mizerných Piešťan, auto hučalo ako sa na Kilečko patrí, na sklá dopadal studený decembrový dážď, mne však bolo teplo na srdiečku. V nežných rúčkach som držal komiksy.

Za tie roky sa z komiksov nestala moja Nemesis, naposledy som si kúpil výborný počin Radima Kočandrlea - „Dracula, Skutočný denník Jonathana Harkera“... a to už je smutný rok, rok a pol dozadu. Napriek tomu sa dá vzťah, ktorý ma ku komiksom púta a zrejme už vždy pútať bude, pomenovať láskou. Kto múdry povedal, že lásku možno cítiť len k cudzím ľuďom? Možno ju predsa pociťovať sám k sebe a k hmotným statkom. Ako sú komiksy. V detských a dospievajúcich rokoch som sa stával čoraz bohatším majiteľom rôznych komiksov, len máloktoré (napríklad jedinečné slovenské Bublinky) si však presekali cestu k môjmu srdcu tak rázne, ako tie z dielne firmy Semic-Slovart.

Semic-Slovart sa na našom (vtedy ešte česko-slovenskom) trhu objavil „Záhadný Spider-Man“ s obálkou, ktorú ste si proste museli kúpiť. Pamätám, že som sa práve vracal zo základnej školy, kde ma úspešne šikanovali, preto pre mňa bolo povzbudzujúce utekať do iných svetov. Alebo to vlastne bolo skôr inak, pretože Natália Nothombová tvrdí, že prostredníctvom umenia (za ktoré sa komiksy akiste pokladať dajú, otázkou je, či spadajú pod beletriu) neutekáme z reality, ale naopak, pozeráme jej trúfalejšie do očí. Nech to znie pre hlupákov akokoľvek naivne, komiksy dokázali odjakživa zhmotňovať ľudské strachy, obavy a vôbec, emócie všetkého spektra, účinnejšie a akosi „ikonickejšie“, ako kniha alebo film - v Spider-Manovi, hoci pôsobil z obrázkov snáď trošku detinsky, boli zastúpené naprieč rokmi mnohé závažné medziľudské vzťahy. Častokrát s nie práve najšťastnejším koncom. Ak vám niekto povie, že komiks je o poskakovaní chlapa v priliehavom latexe naprieč budovami, stali ste sa obeťou zavádzania.

Prvý zošitok, práve naň pozerám a takmer nenesie známky hojného používania, stál devätnásť KČS a mal tridsaťštyri strán. Bratislavské vydavateľstvo Semic-Slovart ho vydalo v roku 1991 v preklade Anny Pokornej a pod drobnohľadom pána Juraja Hegera, miestom tlačenia sa potom stala Banská Bystrica. Niekedy zo srandy hovorím, že tento kus predám za desaťtisíc korún.

Hoci sa Semic-Slovart nevyhol ani pôvabným omylom (druhé číslo u nás vyšlo v českej mutácii, kým u bratov Čechov, myslím, v slovenskej), Spider-Man si získaval čoraz viacej popularity. Rodičia boli zhrození vysokou cenou, ktorá sa už niekde okolo čísla osem zvýšila na strašných dvadsaťdva KČS. Deti však nevedeli prestať. Ja sám som sa stal obeťou časového obdobia, kedy nebolo v rodine nazvyš dvadsaťdva korún a tak mi cirka desať dielov z tridsaťštyrikusovej edície nenávratne ušlo.

Pozor, Semic-Slovart, to však (ani zďaleka) nebol „len“ každý mesiac sa nad mestom na pavučinách hompáľajúci Záhadný Spider-Man. To bol aj na mladšie publikum orientovaný Ružový panter. Odvtedy sa mladšie ročníky, ak si omylom pozrú taký starý film ako je Ružový panter s Petrom Sellersom, čudujú, prečo sa Ružový panter volá diamant. Ďalšou zložkou firmy bol pochybný komiks New Kids on the Block. Pamätáte si časy na začiatku 90. rokov 20. storočia, keď bola táto chlapčenská americká skupina nesmierne populárna, vyvolávajúc u dievčat a ich vyholených pukáň snáď ešte väčšiu hystériu, ako Mr. T u chlapcov a ich neskúsených penisov? Komiks New Kids on the Block sa u Semic-Slovart dočkal i samolepkového albumu (160 nálepiek), ja sám som sa stal dočasným majiteľom jedného komiksového čísla, ale rýchlo som si po dohode so smetiarskym košom uvedomil svoju chybu Dnes by som to bral ako úžasnú komiksovú bizarnosť.

Ďalším obchodným artiklom Semicu bol Goliat, už vyložene detsky orientovaný projekt o dobrodružstvách pôvabného chlapčeka z Doby kamennej s kamennou sekerou. Chcel som byť ako on. Aby sa odrastenejší čitateľ stal definitívne závislým na Semic-Slovart, prišlo vydavateľstvo v roku 1992 s Fantómom (dočkajúceho sa nešťastného sfilmovania s Billym Zaneom), temne záhadným ráznym hajzlom v modrom kostýme, ladeným do mystických dobrodružstiev, sledovaných vystrašenými miestnymi poverčivými dobrodružstvami. Fantóm však nebol nikým v porovnaní s brutálnym dvojmesačníkom Conanom. Semic-Slovart, to boli zároveň jedinečné edície: napríklad komiksové vydanie Terminátora 2. Stále sa myslelo však na deti, napríklad populárnym Nilsom Holgerssonom, známym skôr ako (vynikajúci) kreslený seriál. Následne vydavateľstvo pridalo Tarzana a namakané militantné bomby Transformers a G.I.Joe. Vydavateľstvo dýchalo s potrebami trhu a tak pri príležitosti Majstrovstiev Európy vo futbale vydalo takú nezaujímavú vec, ako samolepkový album EURO´92. Neskôr sa vydalo na nezmapovanú pôdu ilustrovaných publikácií („Zázraky prírody“) a plagátových publikácií („Dinosaurus“). Svojho času na tom v Semic-Slovart boli tak dobre, že ak vám v Listárni uverejnili list, poslali vám zaň päťdesiat korún.

Najobľúbenejším však od začiatku od konca bol Záhadný Spider-Man. Vydavateľstvo svoje deti vysielalo do sveta pravidelne, niektoré raz mesačne, iné raz za dva mesiace, podľa druhu. Mohli ste si podľa nich nastavovať stolný kalendár. Semic čitateľom ponúkal zároveň jedinečnú možnosť dokúpiť si staršie časti. Za deväť korún. Kde tie rána sú.

Semic-Slovart zároveň začal komiksovú osvetu medzi svojimi čitateľmi. Pravidelne sme sa dozvedali „životopisy“ najslávnejších i menej slávnych záporných i kladných hrdinov z viac než len bohatého sveta komiksovej americkej spoločnosti Stana Leea Marvel Comics, z ktorej, samozrejme, Záhadný Spider-Man pochádzal. Dozvedeli sme sa, ktorí z nich je najväčším silákom, kto akou zbraňou disponuje... Keď Sam Raimi Spider-Mana sfilmoval, ani na okamih si nezískal moje srdce. Pekné počítačové efekty, šušula Dunstová a dobré akčné scény. Raimiho trilógia mala všeličo. Srdce ale rozhodne nie. Listovaním starými komiksami sa tým len usvedčujem.

Potom prišiel koniec. Nie okamžitý. To bolo najhoršie. Stali sme sa svedkami pomalého, dlhého a vyčerpávajúceho umierania. Cena za výtlačok sa zvýšila. Jednotlivé tituly postupne odchádzali do zabudnutia a nepriaznivých ekonomických dôvodov. Otázky „plánujete nový titul?“ stratili zmysel. Ku koncu sa Záhadný Spider-Man musel o beztak skromný priestor tridsiatich strán deliť s druhým príbehom, našťastie veľmi zaujímavým Cloakom a Daggerovou. Kvôli stratovosti bolo osemnáste číslo Conana posledným. Vychádza už len Záhadný Spider-Man. Ešte stále sa drží, ale... Stáva sa z neho dvojmesačník. V roku 1994 vyšiel posledný Záhadný Spider-Man. Číslo 34. Zhruba odvtedy milujem komiksy a nikomu nedokážem (a nemám najmenší záujem) vysvetliť, prečo.